Adopce stejnopohlavními páry

Když se před desetiletími objevila hrozba HIV-AIDS, vyvstala naléhavá potřeba učinit něco pro společenské uznání těch homosexuálně orientovaných osob, které se dobrovolně rozhodnou deklarovat svoji vůli k zodpovědnosti vůči partnerovi podobně, jako ji deklarují manželé. Tak se začal prosazovat institut „registrovaného partnerství“. Po létech hádek, kdy konzervativní politici kvůli svému principiálnímu odporu k této normě promarnili šanci uzákonit rozumně konzervativní podobu takové zákonné úpravy, nakonec prošel současný zákon z dílny sociální demokracie. Ten sice dle mého soudu není dokonalý, ale lépe mít nedokonalý zákon, nežli žádný. Od počátku se však objevují tendence uzákonit také adopci děti takovými stejnopohlaními dvojicemi. Bylo by to dobré?

Rozhodně ne.

Zájem dítěte přece musí mít jasnou přednost před zájmem dospěláka. Chápu přirozenou touhu po rodičovství u některých osob od přírody nevybavených pro zodpovědné splnění rodičovské role. Sám jsem si vždy hluboce vážil tradičního manželství a rodičovství a proto jsem po celý život těžce nesl nemožnost to ve svém životě zodpovědně naplnit. Ve sporu mezi zájmem dítěte a dospělého musí být přece vždy dána přednost dítěti (na tom nic nemění fakt, že současná legislativa ve sporech rozvedených rodičů zájmu dítěte před zájmem dospělého dostatečně nedbá, kupř. preferováním střídavé péče bez ohledu na možné komplikace, které to zúčastněnému dítěti, které si své rodiče nevybralo, přináší).

Rozhodně by nebylo správné, aby stejnopohlavní dvojice vstupovaly do soutěže o osiřelé nebo opuštěné dítě s těmi dvojicemi oboupohlavními, které krom tohoto, že disponují obojím identifikačním rodičovským vzorem, skýtají i další psychologické a jiné (například materiální) záruky pro kvalitně naplněnou rodičovskou roli.

Ve prospěch uzákonění adopce dětí stejnopohlavními páry se argumentuje některými falešnými tvrzeními. Tak se kupříkladu uvádí, že dětské domovy jsou přeplněny dětmi, které si nemá za současného stavu kdo adoptovat. Jde o lež jako věž. Děti vhodných k adopci je naopak zoufalý nedostatek a manželských párů pro adoptování dítěte všestranně vhodných nadbytek.

V domovech je nadbytek těch dětí, které jsou pro svůj zdravotní stav nebo pro současné legislativní omezení k adopci nevhodné. U takových dětí by připadala v úvahu pěstounská péče, a to je něco docela jiného než adopce.

Osobně bych v některých konkrétních případech proti svěření takového dítěte do pěstounské péče nějakého člověka, ať již žijícího samostatně, nebo ve stejnopohlavním páru, nic neměl. V takovém případě skutečně platí, že láskyplné prostředí v domácnosti, ať již v domácnosti osamělého člověka, nebo člověka žijícího spořádaným občanským životem ve stejnopohlavním páru, je mnohem lepší, než vyrůstat v kolektivním zřízení. Dovede si ale někdo z uchazečů představit tu obrovskou zátěž, kterou výchovná péče o hendikepované dítě představuje? Kdo z nich by se pro ni rozhodl po konfrontaci s drsnou skutečností? Takového člověka, byť podporovaného tím druhým ve dvojici, který by navzdory zátěži s tím spojené dostál svým pěstounským povinnostem, aniž by selhal a v důsledku selhání nenapáchal na dítěti ještě větší škody, toho bych považoval za skutečného hrdinu naší doby.

Dalším falešným argumentem ve prospěch adopce stejnopohlavními páry je tvrzení, že „všichni odborníci to podporují“. Především ne všichni odborníci, ať již sexuologové či psychologové, to podporují. Sotva si dovedu představit, že by k tomu mohl mlčet dětský psycholog nebo dětský psychiatr. Ano, jsou někteří lidé, pracující v obou sexuologie nebo psychologie, kteří přímo hecují homosexuální minoritu, aby za své právo na adopci dětí bojovala. Ti však nevycházejí z odborných pohnutek, nýbrž z pohnutek ideologických. Většinu života jsem prožil za vlády komunistů, kteří nám ve škole vštěpovali, že marxismus, jakožto ta nejdokonalejší filosofie, je dokonalým zobecněním poznatků speciálních věd, a tedy všechny nové objevy speciálních věd musí být při průkazu své pravdivosti poměřovány kritérii marxismu!!!. Představa evidentně zrůdná, že. Mám ale někdy nepříjemný pocit, že poté, co marxismus skončil na smetišti dějin, někteří z nás podobně jako kdysi k marxismu dnes přistupují k současné vládnoucí ideologii pokřivené „politické korektnosti“. Při hodnocení poznatků speciálních věd pak vyzobávají z jednotlivých publikovaných studií ty, které oné pokřivené ideologii politické korektnosti přizvukují, kdežto ty, které jí odporují, jakoby neberou na vědomí. Tak veřejnosti předkládají kupř. tvrzení, že je prokázáno, že děti vychovávané stejnopohlavními páry nejsou v ničem hendikepované oproti dětem ostatním. Přitom relevantní studie na toto téma prokazují jediné: Děti vychované homosexuální dvojicí jsou v dospělosti orientované heterosexuálně, to ano.

Jenže právě to považuji za nedostatek takového projektu. Jelikož je dnes již zřejmé, že sexuální orientace je vlastností vrozenou, bylo by dobré, kdybychom ji záhy po narození dokázali diagnostikovat a ve výchově dítěte zohlednit. Pak by bylo dobré takové praehomosexuální dítě vychovávat v dobře fungující domácnosti dvou osob stejného pohlaví, nejlépe pohlaví shodného s pohlavím dítěte. Tak by si dítě procesem identifikace osvojilo vhodné vzorce chování pro svůj budoucí život v podobném (vlastním) stejnopohlavním páru. Naučit se od adoptivních rodičů lásce a zodpovědnosti k partnerovi, schopnosti kooperace partnerů ve vedení domácnosti, výchově, atd. atd.

Jenže takovou včasnou diagnostiku nemáme. Jelikož tedy naprostá většina dětí svěřených stejnopohlavním párům bude v dospělosti orientována heterosexuálně, nezíská od tohoto páru pro svůj budoucí život v heterosexuálním manželství potřebný oboupohlavní identifikační model. Že vhodný identifikační model je pro budoucí úspěšný partnerský život dítěte nepostradatelný, o tom není pochyb (navzdory skutečnosti, že i mnohým dětem z rozvedených heterosexuálních manželství je dnes  takový model odepřen).

Nyní, když léta trvající snahy prosadit možnost adopce dětí z dětských domovů stejnopohlavními páry stále neuspěly, objevil se naprosto nesmyslný nápad. Tam, kde je dítě vychováváno jedním ze svých biologických rodičů a takový rodič žije v registrovaném partnerství, umožnit jeho adoptování druhým z partnerů. To je ale skutečně až neuvěřitelná ptákovina.

Je přece od nepaměti obvyklé, že v rodině krom biologických rodičů žijí strýci a tety dětí a často bývají dětem a celé rodině velmi užiteční. Je tedy zcela normální, když s biologickým rodičem v registrovaném partnerství žije teta nebo strýc, který má s dítětem vytvořen hluboký pozitivní emoční vztah. Je třeba na tomto modelu něco měnit? Musíme dítě vystavovat nesmyslné pozici s dvěma maminkami nebo dvěma tatínky ? Nadto, ve většině takových případů někde žije i jeho druhý biologický rodič, třebas pochybné kvality a třebas o dítě nejevící patřičný zájem. Každé dítě se přece na počátku narodilo z genetického základu dvou osob opačného pohlaví.

Nedovedu si představit, že bychom měli tak stupidní kantory, kteří by odmítli ve škole vydat dítě strýci nebo tetě, o níž vědí, že s dítětem žije ve společné domácnosti a že s ním má dobré vztahy. Nedovedu si představit, že by zdravotnici odmítli informovat takovou tetu nebo strýce o stavu dítěte, že by odmítli očkovat dítě, které přivede místo biologického rodiče k očkování teta nebo strýc s písemnou žádostí biologického rodiče. Nebo snad by jedna z „maminek“ chtěla získat právo nechat dítě očkovat proti vůli matky biologické? (Pokud snad nějaký předpis zakazuje zdravotníkům podávat informace jinému, než rodiči, na základě pokřiveného pojetí ochrany osobních údajů, pak by tento nedostatek mohla napravit pouhá ministerská vyhláška. Nakonec, ve většině zdravotnických zařízení se dnes již při přijetí pacienta písemně registrují osoby, které mají na informace o jeho zdravotním stavu nárok, ať již jde o osoby příbuzné, nebo ne.)

Osobně neznám žádnou osobu usilující o adopci dítěte svého registrovaného partnera (partnerky). Jen v televizi jsem mohl sledovat vystoupení asi dvou takových žen. Byly to osoby tak bezmezně agresivní, že bych takovouto druhou maminku žádnému dítěti skutečně nikdy nepřál.

S tímto nesmyslem adoptování dětí biologického rodiče jeho registrovaným partnerem přišel, pokud vím, prvně v předchozí sněmovně pan poslanec za VeVerky Ing. Paggio. Snad mu šlo o to získat hlasy několika voličů z řad sexuální minority pro svoje  VV v době, kdy se již evidentně potápěly. Připomíná mi to snahu Daniela Kroupy získat pár hlasů z řad moravských fundamentalistů, když se on, konzervativec, ostře postavil proti konzervativně tolerantnímu projektu sexuální výchovy Výzkumného ústavu pedagogického z 90. let, kterému na podnět Josefa Luxe tehdy dalo podporu i předsednictvo KDU-ČSL. V té době se i jeho ODA již potápěla a po skončení mého grilování, jako spoluautora projektu, v horkém křesle Michaely Jílkové, v zákulisí za Kroupou přišly ony fundamentalistky, které štvanici proti projektu rozdmychaly,  a slibovaly mu, že nyní místo KDU-ČSL již budou volit jeho. Inu, jako se každá politická nemravnost z dlouhodobého hlediska nevyplácí, i Kroupova ODA nakonec vzdor takovým křečovitým snahám o záchranu skončila na smetišti dějin.

Nevím, jaké pohnutky nyní vedou jednotlivé poslance k prosazování této ptákoviny. Vůbec nevím, o koho jmenovitě jde. Jen doufám, že žádný trochu rozumný poslanec bez rozdílu politické příslušnosti takovou nesmyslnou normu nepodpoří.