Co teď s migranty?

Již několik let se do Evropy valí nešťastníci z Blízkého výchovu i z Afriky. Část z nich vyhání válka, větší část doufá v lepší život na našem bohatším kontinentu.

Jejich motivace je tak silná, že pod marketinkovou masáží převaděčů riskují smrt na nebezpečných kocábkách ve Středozemním moři. Je jich tolik, že si s nimi Evropa už neví rady. Země pro migranty atraktivní, jako Německo, skandinávské země nebo Nizozemí, jsou již přeplněny, takže Evropská komise sáhla k zdánlivě jednoduchému řešení: Rozmístit je po celé EU rovnoměrně podle jakýchsi „spravedlivých“ kritérií. Evropa je přece rozlehlá a tak by se do ní takto vešlo mnoho dalších příchozích.

Jenže ouha. Mnohé z těchto pro migranty neatraktivních států se povinnému přidělování běženců brání. Jsou za to obviňováni z absence solidarity a je jim dokonce vyhrožováno bolestnými sankcemi, pokud se diktátu EK a většinovému hlasování v Evropské radě nepodrobí.

Jde skutečně jen o nedostatek solidarity? Jak je možné, že ony pro migranty atraktivní regiony se jejich přílivu nijak sveřepě nebránily, tak jako my? Proč se tam tak zoufale neobávají islámu jako lidé v bývalé výchovné Evropě? Jsme skutečně tak zaostalí a bezohlední k trpícím bližním?

Bývalé koloniální velmoci mají na svých územích odedávna velké menšiny imigrantů ze svých bývalých kolonií, včetně muslimů. Ti přicházeli kdysi v pokoře, vděční za to, že se dostali do kultivovanějšího prostředí s lepší životní úrovní. Nicméně jejich děti a vnuci se již v Evropě narodili, jsou tedy evropskými občany, a z řady příčin většina z nich nedosahuje na takovou životní úroveň jako většina původních tuzemců. Jsou s tím nespokojeni a svoji frustraci někteří z nich řeší příklonem k radikálnímu islámu, včetně terorismu. Jsme pak konfrontováni s tragickými následky takového vývoje. Nelze se tedy divit, že ty národy, jako Češi, Slováci, Maďaři, a jiní, kteří dosud na svých teritoriích žádné významné skupiny muslimů nemají a dozvídají se o terorismu na Západě, se jejich příchodu hrozí. Je to přece pochopitelné.

Proč se ale takto vystrašeně nechovají ty národy, které na svém území již dávno velké minority muslimů mají a které v důsledku toho jsou také oběťmi terorismu?

Zdá se mi, že to je jako s tolerancí k autoprovozu. Díky tomu, že jezdíme auty, obrovské množství lidí každoročně zemře. Přitom, kdybychom auty nejezdili, jako tomu bylo před jejich objevením odedávna, pak by nikdo z těchto obětí nezahynul. Nikoho z nás ale nenapadne požadovat zákaz autoprovozu, protože se tato doprava stala samozřejmou součástí našeho života a život bez aut si už vůbec neumíme představit. I když před auty byl přece nějaký život také možný.

Myslím, že tomu je podobně s muslimy v zemích, kde se jejich přítomnost stala samozřejmostí. Ztráty na životech, působené teroristy z těchto komunit v dotyčných zemích, jsou přece zanedbatelné ve srovnání např. se ztrátami životu na silnicích.

To ale neznamená, že by bylo legitimní nutit národy, které zatím velké muslimské komunity nemají a oprávněně se jich obávají, aby si je u nich doma usídlily. Krom toho víme, že migranti o život v zmíněných teritoriích ani nestojí, protože, když už vynaložili veškerý rodinný majetek a riskovali utonutí v moři, aby se do Evropy dostali, chtějí do těch států, kde se budou mít přece nejlépe.

Proto je nesmyslem nutit jednotlivé národy, aby si nedobrovolně na svá území vzali migranty, kteří k nim nesměřují.

Co ale s tím, když ony atraktivní státy jako Německo a další, jsou už přeplněné, takže i jejich mimořádně tolerantní obyvatelstvo se bouří a hrozí podporou extremistických politických uskupení ve volbách?

Příliv muslimských migrantů, kteří jsou většinou řádnými lidmi, ale mají mezi sebou jisté procento radikálů (hlavně nikdo neví, kolik radikálů se těm dnes hodným v budoucnu narodí, takže jejich prověřování tajnými službami je bezzubé), je pro Evropu podobným rizikem, jako nákaza smrtelnou infekcí.

Od pradávna lidé smrtelným nákazám čelili karanténou. Všechny, i dosud zdravé příslušníky napadené komunity izolovali, poskytli jim humánní zacházení, ale izolovali je od dosud nenakaženého obyvatelstva až do doby, než v napadené komunitě nákaza skončila. K podobným karanténním opatřením musí Evropa přistoupit nyní při řešení migrantské krize jako k celoevropskému řešení.

Samozřejmě nemůžeme migranty ve Středozemním moři nechat utopit. I nadále musíme každého ohroženého na životě zachraňovat. Po vylovení je ale nutné umístit je do rozsáhlých utečeneckých táborů v zemích, ve kterých na evropskou pevninu vstoupili a tam je trvale izolovat od zbytku kontinentu. Tam jim musíme poskytnout dočasnou ochranu do doby, než v jejich zemích skončí válka, aby se mohli vrátit domů. Zatím jim musíme poskytnout ubytování, dostatek stravy, ošacení, zdravotní péče a dalších nezbytných potřeb po celou dobu pobytu. Je to snad dostatečně humánní, ne? Nikdo přece nemůže Evropu nutit, aby v důsledku migrační krize zkolabovala a v rámci humanity obětovala sama sebe.

Je nasnadě, že takové řešení bude velmi finančně nákladné. Dotyčné státy, jak Itálie, tak především Řecko, se potýkají s ekonomickými problémy. Nezbývá tedy, než aby se nutná solidarita evropských států v rámci celoevropského řešení místo nuceného přesidlování projevila masivním financováním takového projektu ze společných evropských peněz. I za tu cenu, že se v krajním případě zastaví současné dotační programy. Zabránit infiltraci Evropy teroristy musí mít prioritu před úsilím o vyrovnávání životní úrovně Evropanů. Nakonec sociální dumping, který v chudých zemích existuje, postupně k pozvolnému vzestupu těch chudších také povede, a to přirozenou cestou. Známe to z vlastní zkušenosti. Dlouhodobě nízké platy našich pracujících spolu s jejich šikovností a snaživostí stojí za naším současným ekonomickým růstem a nízkou nezaměstnaností, v důsledku čehož konečně rostou i mzdy. Stejnou cestou se vydávají i země ještě chudší, např. na Balkáně.

Krom toho myslím, že jakmile by se takovéto opatření přijalo, příliv migrantů by záhy ustal. Oni ti, co se hrnou do Evropy, přece nejsou těmi nejubožejšími.  Ti nejubožejší, kterých je mnohonásobně více, nemají prostředky na zaplacení převaděčů a živoří v utečeneckých táborech v blízkosti zemí konfliktů. Takže pomoci těm nejubožejším nejlépe znamená investovat v jejich vlasti, nikoliv zaplevelovat Evropu islámem, který dnes v sobě nese riziko terorizmu.

Nemám nic proti vyznavačům islámu. Ve své víře se převážně narodili a většina z nich jsou mírumilovnými lidmi, kteří milují Boha Stvořitele, onu zosobněnou lásku, stejně jako křesťané. V zemích, kde je islám doma, je pro nás jako turisty zajímavý a docela roztomilý, ale do Evropy nepatří. Pomáhejme tedy muslimům, také jen trpícím lidem, především v jejich zemích. Eliminaci radikálního islámu nemůžeme provést my, to musí udělat sami muslimové. My jim můžeme být nápomocni tím, že jim dáme najevo, že neodsuzujeme všechny muslimy. To však neznamená, že si musíme islámem zaplevelit Evropu.

Po každé teroristické události se evropští představitelé zaklínají projevy účasti, zdůrazňováním evropských hodnot a hlavně slibují posílení bezpečnostních opatření. Zvýšená bezpečnostní opatření ale hrozbu útoků neeliminují, jen ji snižují. Jsou nepředstavitelně drahá a krom toho znepříjemňují život řádným občanům. Jsem zvědav, jak dlouho bude trvat, než lídři všech evropských zemí konečně pochopí, že verbálním boj nikam cesta nevede. Je na našich lídrech, kteří bohudík zastávají názory rozumné, aby jim to trpělivě vysvětlovali. Pomůže v tom nějak slovenské předsednictví?