Muslimové, křesťané a politici

V posledních dnech veřejnost zaregistrovala spor mezi katolíky o postoj k papežovým vstřícným gestům vůči islámu, u nás jednoznačně obhajovaným m.j. také Tomášem Halíkem.

Nejen některým katolíkům, ale i některým sekulárním politikům se postoje papeže a jeho obdivovatelů nelíbí. Kdo má pravdu?

Papež František od počátku uprchlické krize migranty zahrnuje gesty vstřícnosti a křesťanské lásky. Ve vztahu k islámu připomíná, že výzvy koránu k nepřátelství a násilí nejsou jeho podstatou. Sebekriticky přiznává, že i křesťané v minulosti nacházeli v bibli motivaci pro některé dnes neobhajitelné násilné činy, jako byly křižácké války, inkvizice, husitské a další náboženské války v Evropě....

Toto vstřícné gesto papeže má pomoci muslimům, aby i oni přestali lpět na liteře Mohamedova učení a pátrali po autentické Boží zvěsti, která dle papeže i Tomáše Halíka je naplněna především láskou.

Leckdo právem dodá, že křižácké války, přestože užívaly dnes nepřijatelného zabíjení, byly vlastně osvoboditelským tažením do původně křesťanských zemí, v té době okupovaných islámskými velmocemi. Že veškeré násilí páchané některými křesťany v Evropě se událo již před několika staletími a dnes ani sebetvrdšího a sebebojovnějšího  křesťanského fundamentalistu ani ve snu nenapadne, aby organizoval křižácké tažení, nebo aby chtěl upalovat jinak smýšlející bližní. Pokud někdo vedl v naší době válku v muslimské zemi, pak to přece nebyly církve, ale sekulární USA a jejich rovněž sekulární spojenci v Iráku, také oni podporovali za arabského jara ozbrojený odpor proti krutovládcům Kadáfimu a Asádovi, když naivně věřili, že exportují demokracii, pro kterou však muslimové stále nedozráli. Tyto připomínky sice jsou pravdivé, ale z úst papeže by autenticitu jeho vstřícných gest vůči muslimům zpochybňovaly a tak by torpédovaly žádoucí výsledek, smíření s islámem.

Je moc důležité, že se současné církevní autority vstřícně a pokorně angažují. Je to jediná možnost, jak pomoci muslimům vystoupit ze středověkých střevíců a pochopit pravou Boží zvěst lásky, kterou opravdu při dobré vůli mohou nalézt i v koránu. Ostatně džihádisté vůbec nejsou žádnými náboženskými horlivci nadšeně hledajícími Boha a snažícími se pochopit jeho výzvy. Naopak. Z životopisu některých z nich se dozvídáme, že to byli chlapci původně spíše nevázaného životního stylu, kteří náhle, ve stavu skličující frustrace z vlastní neúspěšnosti uprostřed většinou úspěšné evropské společnosti objevili v koránu možnost ospravedlnění svého ukrutného činu. Doufali přitom, že po sebevražedném útoku budou odměněni nebem. Já naopak věřím, že až předstoupí po svém zvráceném činu před tvář našeho společného Boha Stvořitele, velmi pravděpodobně uslyší slova „odejdi ode mne, ty zlořečený“.

Hluboce si vážím postojů papeže i jeho stoupenců a moc jim držím palce, aby jejich činy v dlouhodobém horizontu pomohly muslimům, aby se i oni stali humanisty 21. století.

Současně si však jsem vědom, že poslání politiků, byť politiků křesťanů, je odlišné od role náboženských myslitelů a církevních autorit. Jestliže náboženští myslitelé jsou povoláni k mezináboženskému dialogu otupujícímu hroty nenávisti (což je běh na velmi dlouhou trať), politici jsou povoláni k tomu, aby ochránili občany svých zemí před hrozícími riziky dnes a tady. Nezakrývejme si, že příliv muslimů do zemí, kde významnější islámské komunity dosud nejsou, pro ně takových rizikem je. Když ne nyní, tedy v budoucnu hrozí, že děti nebo vnuci dnes trpících běženců se v určitém procentu mohou radikalizovat. Jsem proto rád, že naši politici dělají, co mohou, aby neplnili nesmyslnou redistribuci uprchlíků do zemí, kde muslimů zatím není mnoho a kam běženci nechtějí.

Je ale správné, když se politici nechají náboženskými autoritami inspirovat. Jsem rád, že naším premiérem je křesťan a podobně se ke křesťanství hlásí nejméně tři ministři jeho vlády za KDU-ČSL, dokonce i někteří opoziční poslanci a senátoři. Nejsme však ani v teokratickém státě, ani ve státě klerikálním. Náboženské autority nejsou povolány k řízení státu. Křesťanskodemokratický světonázor zapadá do rámce sekulárního státu, a křesťanský světonázor politiků se omezuje na to, že své činy poměřují láskou k bližnímu. Proto od počátku křesťanští demokraté budují sociální stát. Proto dnes jsou motivováni učinit vše pro to, aby běženci, kteří se v důsledku marketinku pašeráckých band vydali na nebezpečnou cestu do Evropy, byli dostatečně hmotně zajištěni v těch zemích, kde na evropskou půdu vstoupili. Aby tam také jejich děti získaly kvalitní vzdělání, a to až do doby, než se budou moci vrátit domů.

Toto musí být celoevropským řešením migrantské krize. Ne naivní násilné rozprostírání uprchlíků po Evropě i do zemí, kam oni nechtějí.

Jakmile začne takovéto celoevropské řešení fungovat, pašerácké bandy skončí, protože nikdo netouží podstupovat nebezpečnou cestu přes moře jen proto, aby na druhém břehu skončil také v uprchlickém táboře.

Jak již jsem opakovaně ve svých blozích napsal, celá Evropa, tedy včetně nás, na to musí vynaložit nemalé finanční prostředky. A to i za cenu skončení dotačních programů. Zůstaňme raději zemí chudou (nejsme zase až tak chudou v celosvětovém měřítku, chudými se zdáme být ve srovnání s extrémně bohatým sousedním Německem), než být trochu bohatší, ale žijící s rizikem džihádismu.

V čem se tedy liší politické řešení z dílny politiků oslovených křesťanskými náboženskými autoritami od politiků, kterým Bůh a křesťanství nic neříká? Inu, pan prezident, jako deklarovaný ateista (a nejen on) klade důraz na ostrahu zevních evropských hranic. Nojo, ale spolehlivá ostraha mořské hranice by musela znamenat, že budeme po potápějících se člunech s migranty střílet. To přece ne !!! Každého takového ubožáka přece musíme vylovit, lidsky mu pomoci, ale současně mu dát najevo, že tím jeho cesta směřující do německého či severoevropského ráje končí, protože ráj je již přeplněn.

Řecko, v menší míře i Itálie, se potýkají s ekonomickými problémy. Proto jim musí zbytek Evropy masivně finančně pomáhat. Řekové si také stěžují, že nemají k zajištění dlouhodobější péče o uprchlíky dost personálu. Jak to, když v jejich zemi je třicetiprocentní nezaměstnanost a většina nezaměstnaných jsou lidé vzdělaní? Je takový problém rekvalifikovat vystudovaného právníka, filosofa, inženýra nebo manažera na sociálního pracovníka, pracovníka ostrahy nebo vykonavatele jiných služeb v utečeneckých táborech? To přece ne.

Nesmíme také zapomenout pomáhat ubohým běžencům v zemích válečných konfliktů, aby ti, co nemají prostředky na zaplacení převaděčů, mohli důstojně přežít ve své vlasti nebo v její blízkosti. Nakonec jejich křesťanští náboženští představitelé nás o to úpěnlivě prosí. Nežádají nás, abychom křesťany odtamtud přesídlili do Evropy.

Jinak než my na tom jsou ty západní státy, které si již početné muslimské komunity na svém území před drahnou dobou usídlily. Těm již nezbude, než se spolehnout na onen dialog a jen doufat, že vstřícná gesta papeže Františka muslimy opravdu osloví a že nastoupí proces humanizace islámu 21. století. Nebude to sice snadné, ale jinak než láskyplným dialogem se současný konflikt kultur nevyřeší. Ani sebedokonalejší a sebedražší bezpečnostní opatření, ani ozbrojený boj nic účinně nevyřeší.