Co s Evropskou unií?

Evropská unie(původně Společenství uhlí a oceli, poté EHS, ES a konečně EU)se zrodila po druhé světové válcev důsledku pochopení tehdejší mladé generace, že odvěké nepřátelské chovaní evropských národů nepřináší nic dobrého.Děti nacistů a kolaborantů na straně jedné a odbojářů a spojeneckých vojáků na straně druhé se už dále nechtěli zabíjet ve válkách, ale „dělat raději lásku“. Integrace vedla k nebývalé prosperitě evropského Západu. Tak si Evropa mohla dovolit nebývalou sociální politiku pro své občany, dokázala také bohatě dotovat rozvojové programy ve třetím světě a stala se vskutku "dobrým místem pro život". O to vše jsme byli ošizeni a po 40 let jsme jen závistivě pošilhávali po Západu. Sotva někdo z nás tehdy tušil, že bychom se i my mohli jednou stát plnoprávnými občany západní Evropy. Nicméně jako zázrakem se to stalo. Jak to, že tento skvělý projekt je nyní stále více podrobován kritice, dokonce se objevují výzvy k jeho demontáži?

Nejde jen o protievropské řeči Václava Klause, o jejichž motivaci kolovaly různé spiklenecké teorie, jež se nyní jeho bezvýhradnou podporou Putinovy imperiální rozpínavosti potvrdily. Objevuje se silná kritika EU hlavně ve starých zemích, jejichž občané se cítí být ohroženi ve svých dosavadních jistotách. Jejich kritika bývá, bohužel, mnohdy oprávněná.

Krizové prvky jsou v EU založeny již od jejího počátku, dlouho ale byly tlačeny do pozadí ekonomickou výhodností příslušnosti k ní. Jestliže mírové nadšení zprvu vedlo k obdivuhodnému usmíření dvou velkých a tradičně nepřátelských národů, Němců a Francouzů, k nimž se připojily další národy tehdejší západní Evropy, nacionalismus (hlavně ten francouzský, ale i jiný) tím definitivně pohřben nebyl. (S obdivem hledím na Němce, jak dlouho jim vydrželo upřímné pokání za zločiny nacismu, z čehož pramenila i jejich trvalá obětavost v přístupu k integraci. Byli za to odměněni mimořádnou prosperitou vlastní země. Nicméně i v Německu se už dnes protievropské nálady objevují).

Krizové prvky jsou stále posilovány přetrvávajícím sobectvím jednotlivých národních států. Národy se dosud neodhodlaly nadřadit evropské vlastenectví nad své úzkoprsé zájmy, patřící do 19. století. Proto při každém rozšiřovaní jsme svědky "uplácení", hlavně těch starých zemí, (především v oblasti dotační zemědělské politiky, ale také jinak), i těch zemí přistupujících, na jejichž začlenění do Unie je vzhledem k rozsahu jejich vnitřního trhu mimořádný ekonomický zájem. Aby tito noví členové „skousli“ částečné přenesení vlastní suverenity na celoevropskou úroveň, tak například V. Británie dostala při vstupu takové množství výjimek, že se o nich nikomu jinému ani nesní. Velké Polsko si vydupalo např. mnohem měkčí regulování vlivů poškozujících životní prostředí. To sice neprospívá zdraví jeho občanů, prospívá však těžkému průmyslu ve Slezsku. Emise ale neznají hranice, a tak nesou nemalou spoluzodpovědnost za stav životního prostředí i na našem Ostravsku. Nové a nové výjimky se s každým rozšířením vrší a tak evropské právo je dnes právem nepřehledných výjimek, ve kterých se už sotvakdo vyzná. To je živnou půdou pro armádu lobbistů, zneužívajících současné právní džungle k prosazování úzkých skupinových zájmů na úkor všech nás ostatních.

Neúměrně silná pozice sobecky se chovajících národních států trvale brání rozumné integraci, která by zajistila skutečné fungování Unie na způsob standardní federace. Alespoň tak fungující, jako Unie amerických států. Evropský parlament, i když se mu daří postupně zvyšovat kompetence, stále nemá tu pozici, aby na základě výsledku evropských voleb ustavil v Bruselu skutečně demokraticky vytvořenou federální vládu, jejíž program by odpovídal většinovému názoru Evropanů, vyjádřenému ve volbách. Ani Evropská komise, ustavená dosavadní nedostatečně demokratickou procedurou,nemá náležité kompetence k tomu, aby v důležitých věcech Unii skutečně řídila ke spokojenosti jejích občanů.

Když Evropská komise nemá kompetence řídit v Unii to podstatné, jako je společná hospodářská a daňová politika, zahraniční, bezpečnostní a obranná politika, vybíjí si energii na některých bizarních tématech, která se prosazují snáze. Tak ustanovila pseudohygienické normy, určující, jak dlouho smí být na plotně guláš nebo držkovka, jaké smějí být vodovodní baterie, jak se smí jmenovat tradiční tuzemský rum nebo pomazánkové máslo. To se jí sice docela daří prosadit do legislativy národních států, ale mnoho občanů to nepředstavitelně štve.

Naopak chybějící závazná evropská legislativa v důležitých věcech umožňuje jednotlivým státům chovat se nezodpovědně k celku. Tak, když se Řecko svojí nezodpovědnou rozpočtovou politikou, ještě snad doprovázenou podvody ve vykazování, dostalo až na pokraj bankrotu, a dokonce i daňový ráj Kypr, který svými daňovými zákony trvale vysává státní rozpočty většiny ostatních zemí, nakonec skončil podobně, problém nevyřešila EK, ale musela dluhovou krizi těchto zemí řešit Merkelová, pro lepší dojem doprovázená svým mopslíkem Sarkozym. Evropská komise má sice svého komisaře pro zahraničí, ale ten vůbec nemá sílu účinně prosadit jednotnou evropskou zahraniční politiku. Problémy v Kyjevě se tak pokusili řešit ministři tří velkých evropských zemí a paní komisařka pro zahraničí při tom jen statovala. Místo toho, aby v zemích mimo EU působily výhradně zastupitelské úřady Unie, jako to je v případě Unie americké, vyhazují se i v době krize v celoevropském souhrnu obrovské finanční prostředky oknem za mraky nadměrně dimenzovaných ambasád všech jednotlivých národních států, které všechny vystavují m.j. i schengenská víza (ne vždy zodpovědně), která potom platí v celé EU a mohou tak komplikovat vnitřní poměry dalších evropských zemí.

Jistě, že na těchto společných evropských ambasádách by vzhledem k naší jazykové a kulturní  rozmanitosti musely mít jednotlivé národní státy také své skromné a tedy levné vlastní zastoupení na konzulární úrovni, propagující vlastní národní kulturu, podporující turismus, pečující o tam žijící krajany, hlídající ekonomický zájem svého státu, atd., atd.

Evropská legislativa nedokáže ochránit občany jednotlivých zemí kupř. před zneužíváním jejich bohatých sociálních programů, nedokáže je ochránit před volným pohybem návykových látek, ani před nekontrolovaným přílivem emigrantů z třetích zemí, kteří s sebou přinášejí mimo ekonomické zátěže i cizorodé kulturální charakteristiky. Ne, nemůžeme odpírat pomoc nešťastníkům, utíkajícím ze zemí válečných konfliktů. Evropa by však měla především investovat do charitativních zařízení v bezprostřední blízkosti zemí konfliktu, odkud by se po jeho vyřešení mohli uprchlíci snadno vrátit zpět do své vlasti. Dnes to vypadá tak, že cizinci přicházejí do EU za vidinou svobody a ekonomického ráje, jsou zprvu vděčni za zde jim poskytnutou pomoc, ale jejich děti už se zde narodily a jsou tedy řádnými občany EU. Ti již nemají být za co vděční a požadují zde plná práva starousedlíků, včetně prosazování svých, Evropě cizích kulturních tradic.

Ústřední evropská legislativa nedokáže ochránit ty konzervativnější země (kupř. Bavorsko nebo Irsko)před pronikáním jim cizích vlivů, např. před přílivem pervitinu z Česka. Přitom je pozoruhodné, že právě ultraliberální přístup k zneužívání drog k nám pronikl až po r.1989 právě ze Západu. Pak se zde drogový byznys rozbujel tak dalece, že dnes náš pervitin zpětně ohrožuje Německo. Před r.1989 přece u nás byl drogový problém díky rozumně konzervativněji nastavené tehdejší československé legislativě jevem jen okrajovým. Vzpomeňme také na ostudu páchanou českými zloději v německých supermarketech, na ostudu páchanou našimi Romy ve V. Británii a v Belgii, (ale i mimo EU, např. v Kanadě). A nyní hrozí mnohem masovější příliv Romů z Balkánu, hlavně do Francie. To vše ale nijak nevyřeší záměr „ohradit si vlastní dvoreček“, to musí řešit generálně právě Brusel.

Evropská komise, která není pod dostatečnou kontrolou parlamentu (mnohdy dokonce tento parlament ovlivňuje v rozporu s většinovým názorem Evropanů) prosazuje absurdní, pokřivené pojetí lidských práv a feministicky manipuluje společností. Například kvóty pro jednotlivá pohlaví v politice i ekonomice a jiné feministické nesmysly nejen nabádají naše ženy k nezdravě vysokým ambicím v kariéře a tak oslabují jejich přirozený zájem o rodinu, zajišťující zdravý vývoj dětí a přiměřený populační růst, ale nerovným přístupem k manažerským postům ohrožují také konkurenceschopnost evropských podniků a vedlejším efektem přispívají i k zvyšování nezaměstnanosti. Pokřivené pojetí lidských práv, preferující vše jiné, než křesťanské kořeny Evropy, ohrožuje náš kontinent m.j. islamizací. Pokřivené, někdy až anarchistické pojetí lidských práv vede také k tomu, že škůdce a parazit zde má větší právo, než vpotutváře pracující poctivý občan, že narušitel tradičních kulturních hodnot je zvýhodňován proti jejich zastánci. Přitom je evidentní, že takovou politiku centra si většina občanů Evropy nepřeje, ale jsou za současného stavu právních poměrů v Unii proti postupu Bruselu bezmocní.

To vše se děje v důsledku demokratického deficitu Unie. Občané svůj omezený vliv na chod Unie vnímají, proto evropským volbám nevěnují náležitou pozornost. Takže pak ani názorové složení EP neodpovídá názorovému spektru občanů Unie, které je mnohem zdravější a konzervativnější, než jsou názory v Evropského parlamentu, o postojích Evropské komise ani nemluvě.

V evropských volbách se politické subjekty málo věnují tomu, jakou koncepci by měla EU mít. Hlavně prezentují sliby, kolik výjimek a dalších sobeckých výhod pro svůj národ v Bruselu prosadí. Nebo zneužívají nespokojenosti lidí s praxí Bruselu a vyzývají k rozvolnění či dokonce demontáži Unie.

Hrozba spuštění procesu desintegrace by znamenala nevyhnutelnou zkázu EU s hrozivými následky pro nás všechny. Nevím, jak by bez dostatečně silné EU chtěly jednotlivé státy, především ty středně velké a malé, obstát ve stále tvrdší konkurenci světových ekonomických gigantů v éře globalizace.

Myslím tedy, že k nastartování rozumné skokové integrace Unie je právě hodina dvanáctá. I když našeho pana prezidenta moc nemusím, jak jsem vysvětlil v předchozím blogu, přece jen si vážím toho, že ve vztahu k EU zaujímá u něj až neuvěřitelně rozumné stanovisko. Jen doufám, že v duchu svých tradic nás i v tomto směru nepřekvapí zase nějakým hrozivým kotrmelcem.

I když dnešní Evropský parlament má na skutečnou politiku Unie pramalý vliv, je nutné, aby po těchto evropských volbách zahájil intenzivní debatu o rozumné budoucí podobě Unie, jakožto standardní federace, v níž by jednotlivé národní státy měly minimum kompetenci ve věcech významných pro celou Evropu. (Lituji, že zapadla někdejší vize V. Havla a H. Kohla o Evropě regionů. Mezi jednotlivými regiony totiž nejsou takové rozdíly v počtu obyvatel, aby byly důvody k rozdělování sobě si formálně rovných občanů na ty rovnější a méně rovné, což také budí negativní emoce.)

Rozumná jednotná hospodářská, fiskální, protidrogová a vůbec protizločinecká, dále prorodinná a tím i propopulační, tedy rozumně konzervativní politika přece musí být stejně dobrá pro všechny občany EU. Všichni občané EU musí být stejně chráněni před tím vším, co mnoho občanů v různých zemích tolik zlobí a vede k nespokojenosti se současnou EU.

Nemáme – li zaspat poslední šanci na záchranu Unie, musí být po volbách do Evropského parlamentu zahájena debata, především odborná debata legislativců o tom, jaký nový, lepší projekt Unie navrhnout. Asi by to měla být federace s dvoukomorovým parlamentem, (jeho zřízení by si jistě nevyžádalo velké náklady, když už dnes disponujeme dvěma parlamentními budovami, mezi kterými se parlament stěhuje jako cirkus jen proto, aby se zakryla nesmyslnost existence dvou budov pro jednu instituci). I konstituování EP se musí zreformovat. Je nutné, aby evropský volič v evropských volbách rozhodoval o skutečné politice evropské federální vlády, ne o planých proklamacích. Jistě, stěží si dovedu představit, že Angela Merkelová nebo jiný geniální evropský politik, se bude v nějaké přímé volbě ucházet o hlasy českých voličů, stejně jako by se nějaký geniální český politik těžko ucházel o přízeň voličů v Německu nebo ve Francii na mítincích na náměstích a při vystoupeních v národních televizích. Nejsme USA s jednotným jazykem, ani nejsme jednotným evropským národem. Schopní legislativci však jistě dokážou vymyslet rozumný delegační princip, jak z osob zvolených v jednotlivých zemích konstituovat parlament, který by pak fungoval jako standardní parlament demokratické federace. EP musí mít jasné kompetence při sestavování federální vlády, jasné kompetence při přijímání federálních, v celé EU bez dalších složitých a mnohdy deformujících implementací do národních legislativ platících zákonů. Vždyť takto zvolený parlament bude neméně legitimním zástupcem evropských občanů, jako jsou národní parlamenty zástupci voličů své země.

Národním vládám a národním, v budoucnu tedy regionálním parlamentům pak nechť zůstanou kompetence v péči o jazyk, národní kulturu, tradice, památky, přírodní parky, ať rozhodují o tom, jaké tradice mají být v jednotlivých národních státech ctěny... Kde chtějí mít kříže ve školách a jiných veřejných budovách a kde ne, jak silná tam má být tradiční úcta k rodině a k ženě, jakými nástroji chtějí plánovat rodičovství, jak se mohou připravovat a nazývat tradiční národní pokrmy, apod. Do toho ať jim Brusel nemluví. Nemělo by se zapomenout ani na princip subsidiarity, aby věci nejlépe řešitelné na úrovni obcí a menších územních celků, jichž se na rozdíl od celé Evropy výlučně týkají (jako třeba regulace hazardu či prostituce v obci).Ty aby byly řešeny tam a ne na úrovni národních států nebo dokonce až v Bruselu.  Federální zákonodárství pak ať řeší to pro všechny stejně důležité: jednotou hospodářskou politiku, emigrační politiku ze třetích zemí, jednotnou (nikoliv však uniformní) sociální politiku, bezpečnostní (tedy i protidrogovou) politiku, podporu chudších regionů ze strany centra, jednou snad i politiku obrannou.

Předpokladem pro rozumné fungování Unie musí být plnohodnotná federální ústava, kterou by přijal Evropský parlament, aniž by ji musely při každé dílčí revizi ratifikovat jednotlivé národní státy. Není možné připustit, že některý národ si dupne, a ve svém referendu i všem ostatním občanům Unie zamítne Evropskou ústavu, jako to učinili Francouzi (i když tehdy o skutečnou ústavu vlastně ještě vůbec nešlo), nebo že se o ni budeme nedůstojně do nekonečna handrkovat podobně, jako jsme to díky V. Klausovi činili s Lisabonskou smlouvou u nás.

Pokud debata odborníků na půdě EP dospěje k rozumnému konceptu EU jako standardní federace, bude pak na evropských poslancích vyšlých ze současných národních států, aby dokázali přesvědčit své národní vlády a národní parlamenty, i občany svých států, aby tento koncept přijali.

Začalo se hovořit i o revizi dosavadních přístupových smluv. Euroskeptici si od ní jistě slibují rozvolnění současné úrovně integrace, což by mělo tragické následky. Nicméně současnou legislativní džungli evropského práva lze překonat jen tak, že rozumné národy přijmou jeden jediný, společný a dobré fungování federace zajišťující text smlouvy, která všechny důležité kompetence, o kterých jsem se zmínil, přenese na federální úroveň. (Do dvoukomorového evropského parlamentu a na rozumnou, demokraticky parlamentem ustavenou federální vládu). Aby tak konečně EU začala být dobře fungující federací, alespoň tak, jako Unie americká (i když ani ta není v řadě věcí integrována ideálně).

Jistě, že v řadě současných národních států se taková myšlenka neprosadí. Tedy ty nechť si zatím počkají v předpokoji, než pochopí mylnost svého rozhodnutí a zrevidují je. Jen doufám, že nyní, co se Václav Klaus a jeho ODS u nás konečně definitivně demaskovali, jedním ze států v tom předpokoji druhořadých evropských zemí nebude naše země.

Námitka, že pár českých europoslanců v tak početném Evropském parlamentu nedokáže názory našich občanů prosadit, neobstojí. Ono totiž to, co je dobré pro naše občany, je většinou stejně dobré pro Nizozemce, Bulhary, Slováky, Němce ....  A hlasy těchto všech europoslanců zvolených na základě rozumného a dostatečně konzervativního programu, odpovídajícího názoru většiny lidí, se tam přece sečtou. Jde jen o to, překonat současný demokratický deficit Unie a umožnit, aby názory evropských voličů byly v Evropském parlamentu, ergo v evropské federální vládě, dostatečně zohledněny.

Leckdo jistě namítne, že moje nápady jsou naivní, protože evropské myšlení pro ně není dosud zralé. Obávám se však, že pro nějaký projekt rozumné evropské federace je již hodina dvanáctá, musíme tedy ke skutečnému evropanství rychle dozrát, protože nebude-li proces radikální integrace nastartován nejpozději dnes, EU hrozí zkáza. Obávám se, že přebujelá evropská byrokracie, dosud nedostatečně občany kontrolovaná, stále žijící v zaujetí pokřiveného, někdy až anarchistického pojetí lidských práv a feministickým šílenstvím některých komisařek a jejích přizvukovačů, hrozí zkázou, posléze iniciovanou odspodu oprávněně naštvanými občany Unie. Ti mohou jednou sednout na lep populistům typu našeho Okamury, Macha, nebo dalším kreaturám hlásícím se stále k odkazu Václava Klause.

Když se zamyslím nad tím, odkud lze očekávat záchranu Evropy, napadá mne především dosud nejsilnější frakce v EP, Evropská lidová strana. Navzdory tomu, že i ona v minulosti díky nezájmu Evropanů o evropské volby do jisté míry také prosákla některými rysy nekonzervativními, stále ve srovnání s evropskou socialistickou levicí je jedinou platformou, od které lze očekávat rozumný posun v Evropě. Takže po nadcházejících evropských volbách si slibuji významný příspěvek k pozitivnímu vývoji v evropské integraci právě od KDU-ČSL. Její heslo „hájíme české zájmy“, na rozdíl od Bobošice a jí podobným existencím, neznamená boj za parciální výhody na úkor druhých. Vychází z hlubokého přesvědčení, i my jsme Evropa. Že správná podoba Unie, výhodná pro všechny její občany, je právě tím správným projektem i pro ČR. Levnější pleny a další prorodinné nástroje v celé Unii prospějí populačnímu růstu celého vymírajícího kontinentu, stejná jakost shodně nazvaných potravin v Lidlu v Berlíně či Drážďanech jako v Lidlu Praze či Ústí je spravedlivá pro všechny.

Lídrem evropské kandidátky KDU-ČSL je Pavel Svoboda. Jako docent evropského práva na Univerzitě Karlově je jistě tím nejkvalifikovanějším znalcem oné právní džungle, schopným radikální reformu nemocného evropského práva iniciovat a dovést k zdárnému konci. Trojkou na lidovecké kandidátce pak je člověk, který si předsevzal prosadit likvidaci jednoho z dnes snad nejabsurdnějších reliktů minulosti, střídání letního a zimního času. Takže  já  dávám  preferenční kroužky  na  lidovecké  kandidátce  jedničce  a  trojce.

Postavení KDU-ČSL v Evropské lidové straně je díky letité obětavé práci Zuzany Roitové tak dobré, že naši poslanci tam budou slyšeni a mají tak unikátní možnost přispět k rozumné reformě EU v historicky přijatelné době.

Na závěr se svěřím se svým dětským snem. Má-li se Unie rozšiřovat na východ, není přece trvale únosné, aby jejím politickým centrem byl stále Brusel, ležící na geografickém okraji Evropy. Někde ve středu definitivní sjednocené Evropy přece leží Praha, která kdysi byla za Karla IV. a Rudolfa II. již také jakýmsi hlavním městem tehdejší Evropy. (Takže potom, až by se jednou evropská federální vláda přesunula do Prahy, už by se v Unii nenadávalo na Brusel, ale celá Unie by nadávala na pragocentrismus podobně, jako to už dnes činí Moravané, Jihočeši, Západočeši, atd.) Docela milá představa, ne?