Migranti

Evropa dnes čelí největší krizi od 2. světové války. Valí se k nám masy uprchlíků ze zemí, kde zuří válka, za kterou se euroatlantické společenství, bohužel, nemůže úplně zbavit zodpovědnosti.

Ukázalo se, že export humanity a demokracie do oblastí, které dosud pro humanistickou společnost s demokratickým systémem nedozrály, může mít kontraproduktivní následky.

Co si s tím dnes počít?

Mám pocit, že autoři receptů, jak  tuto humanitární krizí řešit, na obou stranách problematiku zjednodušují.

Na jedné straně stojí xenofobové, zdůrazňující skutečná a nemalá rizika s přílivem nám kulturně vzdálených lidí a tak by nejraději naházeli všechny migranty bez výběru zpátky do moře, nebo by je postříleli. Poukazují na to, že se mezi nimi dokonce mohou objevit nám nepřátelští jedinci vyslaní IS k rozvrácení Evropy. Poukazují na to, jak potomci muslimů, kteří před 2 generacemi přišli ve vší pokoře do západní Evropy, se dnes radikalizují a vše evropské nenávidí. Těží z toho, že asi nikdo z nás se nechce dožít toho, aby zde jednou bylo zavedeno právo šária. Nicméně xenofobie je šeredná vlastnost a lituji, že tak mnoho Evropanů jí propadá.

Na druhém pólu pak stojí osobnosti reprezentující křesťanské principy lásky k bližnímu a další humanisté, poukazující na to, že původně křesťanská Evropa přece musí zůstat i v této prekérní situaci věrná principu lásky k bližnímu a nikomu trpícímu nesmí dveře uzavírat. Jejich altruistickým postojům tleskám, obětavost je krásná vlastnost. Filosofové ale na rozdíl od politiků nemají odpovědnost za důsledky svých politických činů pro jim svěřené národy.

Biskupové na Velehradě nabídli státu pomoc při řešení uprchlického problému přijetím křesťanů z ohrožených oblastí do křesťanských komunit u nás. Zdá se, že i česká vláda jako celek proti tomu zprvu nebyla. Je pro mne pobuřující, jak odmítavě se k tomu postavil předseda EK Juncker, když tuto iniciativu označil za diskriminační. O jakou diskriminaci, sakra, jde? Křesťané v islámském světě jsou přece ti nejbezprávnější a nejdiskriminovanější. Pokud musí z místa konfliktu utéci, utíkají do sousedních, zase převážně islámských zemí, kde opět nejsou vítáni a jsou tedy dále pronásledováni. Neměli bychom tedy pomoci především těm, kteří jsou postiženi nejvíce? Nerozumím panu Junckerovi a hodně mne tím naštval.

Již v mém blogu o EU, publikovaném před evropskými volbami, jsem se důsledků nekontrolovaného stěhování národů do bohatých regionů Evropy obával. Tehdy hlavně proto, že to je voda na mlýn euroskeptiků, kteří by rádi roztrpčenosti občanů svých zemí zneužili k rozbití evropské integrace. Již tehdy jsem nabádal zaměřit pozornost Evropy na podporu zemím zeměpisně blízkým místům konfliktů, kde v té době již byly rozsáhlé uprchlické tábory, stále více trpící nedostatkem hmotného zajištění. Zdá se však, že nikoho v EK tehdy něco podobného nenapadlo. Nyní zažíváme důsledky této nedbalosti.

Jaká je vlastně motivace uprchlíků směřujících do Evropy? Nemyslím, že by ji bylo možno redukovat pouze na strach o život. Kdyby tomu tak bylo, pak by asi s vděkem zůstali v první evropské, a tedy bezpečné zemi, do které dorazili. Nepochybně dalším motivačním faktorem je zájem o co nejvyšší možnou životní úroveň v cílové zemi. Jakby-ne, když hmotná podpora migranta v Německu se blíží základnímu platu lékaře v české nemocnici.

Obávám se ale, že motivační struktura migrantů obsahuje ještě další, třetí komponentu. I když většina z nich snad nyní necítí nenávist k evropským zvyklostem, přecejen vědomí toho, že příchodem do Evropy budou Evropu postupně islamizovat, je jistě také hřeje u jejich islámského srdce.

I když Babiše ani socany moc nemusím, přiznám se, že jednání české vlády v uprchlické krizi, asi díky koalici s Klidnou silou, je mi sympatické. Na rozdíl od pana Klause a jemu podobných, naše vláda, nespokojená s přístupem Bruselu, neútočí populisticky na principy evropské integrace. Nehrne se ale ani do žádných laciných, k uprchlíkům vstřícných gest. Nepodpořila ony nesmyslné kvóty, naopak navrhuje rozumná celoevropská řešení, která mohou uprchlickou vlnu zastavit, nebo alespoň omezit. Když však vláda boj proti kvótám v souladu s evropskou legislativou prohrála, nehodlá pokračovat v roli potížistů a soudit se, ale v souladu s právem se podrobila většině. Její zdrženlivý postoj k uprchlíkům, respektující dosud platné zákony, pak má m.j. za následek, že se k nám uprchlíci nijak překotně nehrnou. Tak z celé uprchlické krize můžeme vyjít relativně málo poškození.

Opakem je vstřícnost Angely Merkelové, snad pramenící ze stále živého komplexu viny Němců za druhou světovou válku. Obávám, že díky současnému přílivu uprchlíků někdy za 100 let od Hitlerovy smrti přestane existovat německý národ jako národ evropský a nordický, a Německo se promění v Islámskou (nebo arabskou?), spolkovou republiku s původně bílou menšinou. Přitom žádné kvóty Německo před invazí islámu nezachrání. Co by mohlo vyhledávané evropské země, jako Německo, Nizozemsko, Švédsko nebo Spojené království uchránit? Kdyby se v těchto zemích snížila materiální podpora uprchlíků na úroveň podpory poskytované v ČR nebo v Bulharsku. Nebylo by to nic drsného. Ceny potravin a dalších životních potřeb jsou přece u nás a v Německu již srovnatelné. Potom by se uprchlíci dobrovolně, bez nějakých kvót a s nimi spojených zákazů cestování, rozložili rovnoměrně po Evropě.

Islám u nás nechceme? Ne, skutečně nechci, aby muslimů u nás přibývalo, ale je mi to houby platné. V západní Evropě jich je mnohde již až příliš, a po skončení současné uprchlické vlny jich významně přibude. Vezmeme-li v úvahu jejich propopulační chování a naopak chabou ochotu Evropanů mít více dětí, je jen otázkou času, kdy budeme vidět, jak v Evropském parlamentu zasedají vedle lidovců, socialistů a liberálů také imámové a předsedou Evropské komise bude muslim. Je to obraz Evropy, ze kterého mi jde mráz po zádech, ale obávám se, že je neodvratný.

Kdo za to může? Inu, můžeme si za to především my, Evropané, sami. Původně křesťanská Evropa páchá sebevraždu v přímém přenosu. Prosazovaná „politická korektnost“ směřuje přímo proti našim křesťanským tradicím. Množí se ateistické, nebo spíše antiteistické iniciativy, napadající vše křesťanské. A i mnozí ti, kdo se ještě za křesťany považují, často žijí životem praktických ateistů. Vzniká tak v Evropě duchovní vakuum, do kterého se ochotně vlamuje islám. Nejde přece jen o přistěhovalce. Můžeme pozorovat také konverzi k islámu u potomků původních Evropanů, jejichž předkové kdysi byli křesťany.

Pokud kritizujeme současný islám za to, že je ve srovnání s křesťanstvím zpozdilý, uvědomme si, o kolik staletí je mladší. Neměl zatím dost času vyzrát v moderní náboženský systém. Ruku na srdce, i my, evropští křesťané, přece máme za sebou náboženské války. Připomeňme jen naše husitské války, které také v zájmu jedné křesťanské varianty zabíjely ty druhé. Táborité vypalovali kláštery i s řeholníky a řeholnicemi, ničili tehdy již bohaté kulturní památky. Podobně, jako bojovníci islámského státu, věřili v brzký konec světa a věřili stejně jako oni tomu, že ten, kdo padne v krvavém boji proti těm druhým, půjde nejkratší cestou do ráje. Vzpomeňme i na pozdější třicetiletou válku, která v boji mezi různými pojetími křesťanství téměř vyhladila evropskou populaci. Chvála Bohu, že to již máme několik století za sebou, a dnes se konečně představitelé různých křesťanských denominací bratrsky objímají při ekumenických bohoslužbách.

Na rozdíl od křesťanství zpozdilý islám, i když věří v téhož Boha Stvořitele, má o něm a o jeho vůli odlišné a podle mně zvrácené představy. Když už ale nemůžeme odvrátit islamizační proces v Evropě, nezbývá nám, než se pokusit s bratrskou láskou pomoci muslimům v procesu jejich náboženského vyzrávání.

Nemáme totiž na vybranou, zda v Evropě islám ano, nebo ne. Máme na vybranou, zda naším agresivním chováním k muslimům, třebas podle receptů našeho českého nacionalisty s exotickým jménem i vizáží, tak trochu komického Okamury, muslimy hrubě urážet, jak kdysi navrhoval, a tak posilovat jejich agresivní nesnášenlivost k všemu neislámského, nebo s nimi zahájit dialog, který by jim pomohl pokročit v procesu humanizace jejich učení. Ono totiž v koránu, stejně jako v bibli, můžeme nalézt z kontextu vytržené pasáže burcující k nenávisti vůči všemu jinému (tedy ve starozákonní části bible, nikoliv v Novém Zákoně), tak také vybízení k lásce vůči druhým. Jde o to, jak tyto pasáže dnes interpretovat v souladu s kontextem a s pokrokem lidského poznání.

Pokud se nám podaří cestou dialogu islám v Evropě humanizovat, při zapojení velkých duchů naší doby typu Tomáše Halíka, pak nám mohou třeba v budoucnu umírnění muslimové, až v Evropě početně převáží, pomoci zastavit bruselské feministické, gendristické a v důsledku toho protirodinné šílenství, znamenající sebevraždu Evropy.

Není to vyhlídka pro mne nijak lákavá. Preferoval bych do budoucna Evropu moderní a křesťanskou. Obávám se však, resp. jsem si již nyní jist, že islamizaci Evropy zabránit nedokážeme a že nám může jít jen o to, jací ti evropští muslimové v budoucnu budou.