Sociální politika státu

Máme to štěstí, že žijeme v Evropě, kde je obvyklý sociální stát. I když jsme velmi chudí ve srovnání se západní Evropou, jsme docela bohatí při srovnání s většinou světa.  

Nemuseli jsme být zase až tak chudí, jako jsme, nebýt Václava Klause. Jeho kupónová privatizace měla za následek zničení řady docela životaschopných podniků, na kterých se napakovali jeho kamarádi, jacísi kožení Vykukové. Přišli jsme  m.j. o zámořské loďstvo, Plzeňské pivovary, mimo kupónovou privatizaci také o státem do té doby vlastněné banky. Ty nejprve Klausovi kamarádi vytunelovali, potom je stát sanoval z peněz nás, daňových poplatníků, a následně je prodal zahraničním vlastníkům. A nejel v tom jenom Václav Klaus. I Zemanova sociální demokracie nakonec podobně prodala do zahraničí Českou spořitelnu. Takže nyní banky jako zlatonosné slepice zanášení vajíčka z drahého kovu k sousedům. Čestnou výjimku ve velké privatizaci činí Škodovka, která však na rozdíl od bank nebo pivovarů neměla v době obrovských nadnárodních automobilních koncernů šanci na samostatnou existenci. Tu ale neprivatizoval Klaus, nýbrž Pithart, nyní z KDU-ČSL.

Otřepaná fráze, že stát nedokáže ve svých podnicích dobře hospodařit, je nesmysl. Nejde přece o to, aby premiér nebo ministr seděli v bance nebo v Prazdroji a řídili podnik. Tak, jako si zahraniční vlastníci najali úspěšné manažery v bankách, stejně dobře si je mohl najmout i stát a dnes by státní rozpočet měl nemalé příjmy z těchto podniků, takže daně by mohly být podstatně nižší, než jsou. Budvar a ČEZ dokazují, že i státní podnik může prosperovat.

Díky Bohu se krom nových podniků zahraničních investorů postupně vyšvihly i nové české podniky, většinou začínající z malých poměrů. Obojí dnes díky nadšení a sveřeposti podnikatelů a manažerů i obětavosti zaměstnanců, kteří ochotně pracují za nízké mzdy, prosperují. Dokážou poměrem kvality a ceny výrobků dobývat zahraniční trhy a tak stojí za současným mimořádným hospodářským růstem v naší zemi. Díky tomuto růstu mizí nezaměstnanost, stoupají platy zaměstnanců v soukromé sféře a díky plnění státního rozpočtu pozvolna stoupají i platy státních zaměstnanců. Mohli bychom tedy být celkem spokojeni. Nikdo z nás neumírá hlady, což ve světě není samozřejmostí.

Nicméně v současné podobě našeho sociálního státu vidím dvě velmi závažné mezery.

Jednou takovou mezerou je stále neúměrně vysoké tržní nájemné, které není přijatelné jak pro singly důchodce, tak pro občany pracující za minimální mzdu. Takže se produkují bezdomovci.

Druhou nezáviděníhodnou skupinou jsou děti ze sociálně slabých rodin, které bez vlastního zavinění nemají na leccos, co mají děti ze střední třídy za samozřejmost. Přitom, jestliže někdo namítne, že mnozí z jejich rodičů si za svoji tíživou sociální situaci zčásti také mohou sami, protože buď neměli zájem o vzdělání, nebo raději žijí ze sociálních dávek, než aby pracovali, tak tedy děti si své rodiče nevybraly.

Pokud jde o dostupné bydlení, konečně jde na svět PROJEKT SOCIÁLNÍHO BYDLENÍ. Bohužel obce, které by je měly zajistit, mnohdy nemají dostatečný bytový fond. V odésáckém privatizačním šílenství 90. let se zbavily značné části bytového fondu, přitom právě obecní byty v panelákách a starších bytových domech v obecním vlastnictví by byly pro sociální bydlení ty nejvhodnější. Teď obcím nezbývá, než budovat drahé startovací a další sociální byty v novostavbách. Tak vzniká absurdní stav, že sociální byt je luxusnější, než průměrný byt za tržní nájemné v paneláku nebo starším domě. Nicméně se sociálním bydlením se snad navzdory všemu nějak popasujeme.

Co ale s dalším, snad ještě palčivějším problémem, problémem dětí z chudých rodin (nejen romských). Ty vzhledem k hmotné situaci svých rodičů nedosáhnou na to, co jiné děti. Například na lyžařský zájezd nebo jiný pobyt v přírodě, školní výlet, kvalitnější učební pomůcky, někdy dokonce ani na školní stravování..... To vše v těchto dětech vyvolává pocit vyloučení, kterým se vážně deformuje jejich osobnostní struktura do budoucna a poškozuje se stav jejich duševního zdraví.

Navrhuji, aby se tento problém řešil vytvořením jakéhosi DĚTSKÉHO FONDU, do kterého by krom státu přispíval kraj a obce, také dobrovolní dárci z řad podnikatelských subjektů i charitativně cítících občanů. Ten by spravovala obec, a prostředky z něj by přidělovala adresně tomu kterému dítěti na doporučení školy. Samozřejmě nikdy ne formou finančního plnění, ale jen plněním věcným.

Jakmile bychom vyřešili problém sociálního bydlení a situaci dětí ze sociálně slabých rodin, nastal by čas zmrazit, nebo dokonce poněkud redukovat výši sociálních dávek, aby se začaly rozevírat nůžky mezi příjmem ze sociálních dávek a příjmem z práce. Aby sociálně slabí jedinci byli motivováni pracovat, zatímco nyní někteří z nich významnou část sociálních dávek (také díky nadbytku volného času) rozházejí za cigarety, alkohol (ne-li další drogy), nebo za proherní automaty. Bude-li mít každý člověk jistou střechu nad hlavou a přijatelnou sociální úroveň dětí, můžeme si to dovolit. Tím by nakonec státní rozpočet získal další prostředky, třeba i na podporu oněch dětských fondů.

Blíží se krajské volby a právě řešení sociálního bydlení a dětských fondů bude nutné řešit na nižší než celostátní úrovni. Měli by tedy občané právě nyní vzít rozum do hrsti a konečně volit zodpovědně.

Prožili jsme si v naší vlasti dobu, kdy jsme po válce nadšeně padli kolem krku bolševikovi a viseli na něm celá padesátá a část šedesátých let. Když jsme pak po invazi v r. 1968 konečně prohlédli, už jsme neměli sílu něco na svém osudu změnit.

V 90. létech pak zase lidé padli s nadšením kolem krku Václavu Klausovi a jeho servisní organizaci ODS. Když Klausovu ekonomickou politiku kritizovala Luxova KDU-ČSL, byli jsme okřikováni a skandalizováni novinářskou klakou, Václavu Klausovi tehdy slepě oddanou.

Inu, privatizační zločiny té doby vrátit zpět nelze. Jde ale o to, jak s naší zemí naložíme do budoucna.

Pevně doufám, že občané tentokrát již vezmou rozum do hrsti, a poohlédnou se v našem okolí, jak se daří spravovat věci veřejné v těch zemích, kde vládne po léta osvědčená křesťanská demokracie. Ať již to jsou rakouští lidovci, nebo německá CDU-CSU. Křesťansko-demokratická ideová východiska jsou přece základem jedině spravedlivého sociálně tržního hospodářství, vycházejícího z křesťanské sociální nauky. To není marxistický socialismus, ke kterému se dlouho hlásila sociální demokracie (než si i ona přivlastnila původně křesťanskodemoratický model sociálního státu).

Onehdy mne dojaly plakáty pana předsedy Fialy se sloganem „Patříme na západ, ne na východ“. Škoda jen, že faktické postoje ODS by nás chtěly posunovat dále od Bruselu a blíže k Moskvě.

Také doufám, že se naši občané znovu nepověsí na krk novým falešným mesiášům např. z multimiliardářova fanklubu ANO.