Naše evropské hodnoty?

Nyní, když se naše civilizace ocitla v kontroverzi s islámem, kdekdo se zaštiťuje prohlášeními, že si nedáme vzít naše evropské hodnoty. Víme ale, jaké hodnoty to skutečně jsou?

Hodnoty evropské civilizace vyrostly na křesťanském náboženství, které má své kořeny zase ve starším židovství. Bylo také formováno tím dobrým, co přinesla antika.

Co tedy přineslo původně surové pohanské Evropě křesťanství? Především Ježíšovu výzvu k lásce vůči druhým lidem bez rozdílu, hned po lásce k Bohu. To ve svých důsledcích představovalo i výzvu k zodpovědnosti za vlastní jednání, k zodpovědnosti v sexuálním životě, k zodpovědnosti vůči manželskému partnerovi, dětem, ale i k širšímu lidskému společenství, jakožto „nekrást, nelhat, nepodvádět“.

Ano, přiznejme si, že i křesťanství si prožilo dlouhá staletí krystalizace, kdy se v některých epizodách chovalo podobně jako dnešní islám. Vzpomeňme na zfanatizované skupinky lidí odlišných teologických názorů, které se ve středověku navzájem vraždily ve jménu té „skutečné Boží pravdy“. Chválabohu to máme už mnoho staletí za sebou.

Během novověku se pak tyto původně křesťanské hodnoty staly obecně přijatými, takže dnešní Evropa vděčí svým křesťanským kořenům za vznik demokratického politického systému, principu lidských práv, tolerance k odlišnostem, atd, atd.

Evropa se tak stala skutečně dobrým místem pro život, kde se nám dobře dýchá, kde se nemusíme bát neodůvodněných represí vůči minoritám, kde existuje sociální stát, atd. atd. Samozřejmě, Evropané po osídlení amerického kontinentu tyto hodnoty přenesli v základních rysech i tam a v různé míře i do celého, postupně se globalizujícího světa.

Jenže ouha. Jako bychom zapomněli, z čeho to vše dobré vyrostlo. Výsledný stav vývoje křesťanství si osvojili levicoví liberálové, kteří nespatřují kořeny toho všeho dobrého v Bohu. Na druhé straně pravicoví fundamentalisté sice mají Boha plná ústa, ale jeho podobu představují jako velmi deformovanou a autentickému křesťanství cizí (G.Bush jr., Klausovi spolupracovníci jako Petr Hájek, a jim podobní). Postupně tak odřezáváme stromu naší kultury kořeny.

Zamlžováním autentického obrazu své stvoření milujícího Stvořitele se nám dobré místo pro život, kde se zatím stále ještě svobodně dýchá, poněkud kazí. Vedle tolerance zakrňuje zodpovědnost. Tolerance k menšinám se někdy zvrhává v atakování statisticky normální většiny (což mi vadí právě jako příslušníkovi minority), vytrácí se zodpovědnost za druhé, za rodinu, za potomky. Neúcta k životu vede m.j. k prosazování legálního utrácení nepotřebných dokonce i tzv. eutanázií, a to se ještě těm nebožákům namlouvá, že by to bylo přece k jejich dobru. V době vládnoucího konzumu druhý člověk stále více slouží hlavně k našemu osobnímu prospěchu, a není-li prospěšný, tak ho skartujme!

Vytrácí i majetková poctivost, projevující se korupčním jednáním, a to nejen v zemích postkomunistických, systematicky znemravňovaných čtyřicetiletým bolševismem, ale i v zemích kdysi v tomto směru mravných, jako je současný evropský Západ.

Ztráta zodpovědnosti k rodině a potomstvu pak vede k vymírání kontinentu i k znekvalitňování mladé generace, která v důsledku frustrace z poměrů po rozvodu rodičů někdy propadá kriminalitě a drogové závislosti.

Dýchá se nám v současné atmosféře tolerance a individualismu stále dobře. Jako bohatá společnost máme prostředky na to, abychom tlumili zhoubné následky kriminality a drog, tajné služby a policie minimalizují počty realizovaných teroristických útoků oproti počtu těch připravovaných. Jak ještě dlouho nám ale budou prostředky stačit?

Zatím stále žijeme na dobrém místě pro život, stále konzumujeme dobré plody onoho stromu, který však postupným odřezáváním kořenů systematicky hubíme.

Do této situace nám vstoupil islám.

Oprávněně nám i ti „hodní“ muslimové vytýkají, že jsme opustili Boha. Že se nechováme podle našich původních, křesťanských zásad, ale chováme se spíše jako praktičtí ateisté. Nejsme zodpovědní k rodině, ani k potomstvu.

A Evropa na tlak islámu reaguje přehnanou „politickou korektností“. Tak Evropský soud pro lidská práva se již před léty pokusil donutit Itálii, aby ze škol odstranila pro ni tradiční krucifixy. Nedávno bylo rozhodnuto, že má být jistá obec ve Francii pokutována za to, že včas neodstranila sochu Ježíšovy matky Marie (to proto, aby to snad, vnímáno jakožto křesťanský náboženský symbol, neuráželo naše muslimské spoluobčany?)

Většina muslimů je ochotna za svoji víru umřít. Většina z nás nezajde ani jednou týdně do kostela. Mnoho Evropanů na bohoslužbě vůbec nechápe, oč tam jde a vnímají ji jako jakési podivné divadlo, v lepším případě koncert duchovní hudby. (Je to evropský, nikoliv globální problém. Na rozdíl od Evropy, celosvětově křesťanů stále přibývá – samozřejmě s výjimkou většinově muslimských států – a leckde i křesťané za svoji víru umírají).

To nás v Evropě činí neschopnými ideově se islámu postavit.

Pod hrozbou islamizace Evropy se najednou objevují výzvy navrátit se ke křesťanství. Na loňských svatováclavských oslavách ve Staré Boleslavi to zaznělo dokonce i z úst deklarovaného ateisty pana prezidenta. Lze se nadít, že taková slova po létech, kdy slovo Bůh a křesťanství bylo považováno za nekorektní, pohnou těmi tzv. „hledajícími“, aby se o křesťanství začali vážně zajímat a snažili se poučit o jeho skutečné podstatě? Aby je přestali redukovat na bolševickou propagandou zdůrazňované historické výstřelky, jako dávné upalování čarodějnic nebo inkvizici? Když ve společnosti stále přetrvává komunisty vykreslený obraz Boha jako výmyslu lidí a opia lidstva? Tento obraz ještě posilují i některé současné (minoritní) křesťanské směry, absurdně popírající přírodovědecké poznatky o stvoření světa evoluční cestou. (viz M.O.Vácha – Věda a víra)

Zatím v tom, zda se Evropa dokáže ke svým kořenům vrátit, nejsem velkým optimistou, rád bych se však mýlil. Pokud bychom totiž opět naše křesťanské kořeny objevili, pak můžeme během nějaké doby uspět i v mezináboženském dialogu s islámem. Tento dialog u nás vede Tomáš Halík a jeho parta, na celosvětové úrovni papež František. Jen autentičtí křesťané mohou pomoci muslimům, aby pochopili dobovou omezenost těch pasáží Koránu, které nemají teologický, ale politicko-mocenský význam, a vyzývají k boji a nenávisti. Podobně, jako křesťané již dávno pochopili dobovou omezenost některých podobně nenávistných pasáží starozákonních částí bible.

Jenomže autentických křesťanů v Evropě ubývá, takže onen dialog spočívá jen na bedrech osvícených jednotlivců.

Rád bych se mýlil a dočkal se ještě na sklonku života obratu v postoji Evropanů ke svým vlastním křesťanským tradicím. Aby Evropa nebyla odsouzena k zániku, který se nyní za obzorem rýsuje.